Rozhodování v otázce setrvání v misi Severoatlantické aliance ISAF v Afghánistánu je relativně jednoduché. Nelze odejít od rozdělané práce jenom proto, že je to jednodušší a v době kdy se potýká nejenom naše republika, ale téměř celá Evropa s dluhovou krizí, a je to populární řešení.
Zásadní problém spočívá v tom, že existuje vážné nebezpečí, že pokud nebude Afghánský režim schopný udržet kontrolu nad územím svého státu, bude se opakovat situace, kterou svět zná a která vznikla po odchodu sovětských vojsk v roce 1989. Afghánistán není jen „nějaká“ vzdálená země, ale je jádrem regionu, který nikdy nebyl úplně klidný a po odchodu Britů v roce 1919 bojuje o stabilitu téměř nepřetržitě. Jestliže odejdeme bez splnění úkolu podílet se na zlepšení afghánských policejních a vojenských schopností, ve velmi krátké době převáží tlak Talibánu a vše co bylo vloženo do dosavadních misí, bude ztraceno. Mimo to, nejde jen o Afghánistán. Celý region je složitý a je nutné mu věnovat velkou pozornost. Je vcelku známé, jak se prohlubuje negativní trend ve vedlejším Pákistánu. Ostatně právě administrativním rozdělením území podél Durrandovi linie na konci éry kolonialismu kdy byly rozděleny národy do dvou států, stále existuje problém, který zvyšuje napětí mezi Afghánistánem a Pákistánem. Dnes je to jeden z velkých problémů. Především Paštunové neuznávají státní hranice, což se přenáší i do oblasti bezpečnosti. Tálibán svými kořeny spojen s Paštuny tak dovedně tuto situaci využívá. Pokud se nepodaří najít cestu jak trvale Afghánistán stabilizovat, nelze předpokládat, že se režim vedený presidentem Karzáím udrží. Stejně tak bude pokračovat radikalizace území v Pákistánu, která jsou spolu kmenově propojena. Že je Pákistán držitelem jadrných zbraní není třeba připomínat. Nelze nevidět i souvislosti mezi nebezpečnými tendencemi ve Fergánské kotlině (většinou území Uzbekistán), kde zvyšující vliv militantních islamistů děsí vlády středoasijských států.
Nemůžeme tedy strkat hlavu do písku a dělat, že se nás tento problém netýká. Nejlepší obrana státu je ta, která válku vůbec nepřipustí, a pokud se tak má stát, ať se stane co nejdále od našeho území. Ostatně, ten kdo podporoval vstup ČR do NATO, vždy předpokládal, že se tímto dostaneme mimo ohrožení přímých bojových aktivit, pokud by k nim mělo dojít. Téměř každý politik dnes ospravedlňuje dramatické snížení výdajů na zbrojení právě tím, že jsme v „srdci“ aliance a že není důvod budovat velkou armádu. Platí tedy, že v Afghánistánu bojují naší vojáci za náš klid tady, uprostřed Evropy. V poslední době často zapomínáme, že riziko, které za nás přebírají někteří členové NATO, bychom měli být schopni minimalizovat i my a ne se pořád za někoho schovávat. Jen připomínám, že Turecko je členem NATO a že mezi Tureckem a Afghánistánem leží Irán, další velmi konfliktní stát, který má blízko k radikálnímu islámu. Stejně si dovolím připomenout „divadlo“, které někteří politici sehráli v případě odmítání radaru protiraketové obrany - dnes jsme ti, kteří nejvíce pro tento populismus ztratili.
Je tedy řada důvodů, proč by měla ČR dokončit spolu se spojenci to, co jsme započali v roce 2002.
