Třetí světová válka za dveřmi?

Současné i budoucí konfliktní linie hrozí přerůst ve významný ozbrojený konflikt. Právě v kontextu těchto hrozeb potřebujeme silnou a moderní armádu, která je schopná fungovat doma i v zahraničí.

Šéf britského štábu obrany generál Sir Nick Carter v listopadu 2020 v rozhovoru na serveru Sky News varoval, že krize pandemie koronaviru a sociální a ekonomická nestabilita, která v současné době ochromuje svět, by mohla vést ke 3. světové válce. Generál uvedl, že regionální konflikty po celém světě by mohly eskalovat, protože soupeřící strany nesprávně chápou závažnost svých jednání.

České Vojenské zpravodajství ve své výroční zprávě za rok 2019 vydané v listopadu 2020 uvádí: „V průběhu roku 2019 se svět přiblížil konfliktu jako důsledku narůstající polarizace zájmů, názorů a rozdílných postojů, pokračující proměny dosavadního velmocenského uspořádání, prohlubující se multipolarity a úpadku principů mezinárodního práva. (...) Možný konflikt globálního charakteru, ke kterému svět v současnosti směřuje, je zatím v první fázi své přípravy. Probíhá formování myslí těch, kdo budou schopni a ochotni se do něj aktivně zapojit, a jsou postupně definovány technologické nástroje, kterými by mohl být veden.“

Ne každý horký konflikt nebo konflikt potencionální je tak nebezpečný, že by mohl přerůst ve válku velkého rozsahu. Takový konflikt musí splňovat řadu předpokladů. V minulém roce se experti shodli na několika možnostech vzniku velkého konfliktu: USA vs. Čína v oblasti Jihočínského moře, Čína vs. Taiwan, Čína vs. Indie, Irán vs. Izrael, Turecko vs. Řecko, Indie vs. Pákistán, Rusko vs. Ukrajina, Arménie vs. Ázerbájdžán. Ve světě je ale i řada jiných, které další eskalací mohou být rizikem pro globální mír.

Mít silný pilíř vojenský se nám již dříve vyplatilo. Připomeňme si naše legie, které stály u zrodu ČSR, zahraniční armádu v době 2. sv. v., která nás přivedla na stranu vítězných mocností nebo roli naší armády v nasazení na Balkáně, které nás posunulo do společenství států NATO. Armáda plní svoji pozitivní roli po celou dobu existence samostatné ČR. I dnes se v době krize naše společnost bez armády neobejde.

Nebudeme se strašit, ale také bychom neměli být za každou cenu klidní a armádě právě v této době věnovat zvýšenou pozornost. I proto, že je na výsost jasné, že se bez ní naše společnost neobejde.

Proč? V jak dynamickém prostředí vlastně dnes žijeme?

Krize coronaviru vytváří zásadně odlišné mezinárodní bezpečnostní prostředí. V této době ještě není zcela zřetelné, do jaké míry se v budoucích letech projeví ve vztazích mezi velmocemi. A to jak na globální úrovni, tak regionální úrovni. Ale již delší dobu je zhoršující se trend zřetelný. Stále ještě nepřekonaná krize bude mít vliv na budoucí postavení především hlavních globálních hráčů. Dnes je mnohem jasnější, které státy vyjdou z krize posílené a které budou bojovat o to, aby si svoji pozici udržely. Příkladem můžou být stále větší ambice Číny o využití této doby ve svůj prospěch. Nemůžeme si nevšímat zvýšených aktivit Číny v Jihočínském moři a stále agresivnějšího působení čínského loďstva a letectva v tomto regionu. To opětovně přimělo státy tohoto koutu světa k protestům proti čínským nárokům na Jihočínské moře, přestože mezinárodní soud nároky Číny odmítl. Jeden z posledních případů (4.4. 2021) byl protest Filipín proti přítomnosti stovek čínských plavidel námořní milice v jejich výlučné ekonomické zóně nebo nedávný demonstrativní přelet čínských letadel nad Taiwanem. Jihočínské moře je velmi významné území, přes které vedou mezinárodní námořní dopravní cesty (třetina obchodních tras), mořské dno je bohaté na nerostné zdroje a je to oblast intenzivního rybolovu. V tomto prostoru deklarují své nároky i Filipíny, Brunej, Malajsie, Taiwan a Vietnam. Tento prostor je životně důležitý i pro USA a jeho zablokování by zabránilo přístupu do oblasti Tichého oceánu, což by ohrožovalo tichomořská teritoria USA, včetně 50. státu USA, Havaje.

Jihočínské moře je považováno za jedno z nejpotencionálnějších budoucích konfliktních míst s nábojem rozsáhlého válečného konfliktu.

Čína posiluje své postavení v Africe i na Středním východě – viz čínsko-iránská smlouva z tohoto března o 25leté strategické spolupráci. K podpoře svých ekonomických zájmů Čína v roce 2017 otevřela v Džibutsku vojenskou základnu. Je potřeba ale zároveň uvést, že se nejedná jen o Čínu, která má zde svoji základnu. Má je zde i USA, Francie a Japonsko. Poměrně výbušné prostředí. Již několik let je Čína největším obchodním partnerem afrických států. Čínské obchodování však nerespektuje žádné politické, právní ani ekologické normy. Prohlubující se ekonomická krize, společensky neúnosné prostředí umocněné krizí koronaviru může iniciovat místní válečné konflikty, které svými dopady přesáhnou hranice Afriky.

S úpornou pravidelností se dozvídáme o přeshraničních, relativně omezených, konfliktech Číny jakožto jaderné velmoci s dalším držitelem jaderných zbraní, Indií. Napjaté vztahy plné vyhrožování mezi Čínou a Taiwanem jsou notoricky známé.

V našem blízkém prostoru je patrná aktivace Ruska

Evropa, Českou republiku nevyjímaje, je stále častěji terčem útoků Ruska v celém spektru aktivit. Dnes náš  intenzivně projednávaný příběh "Vrbětice"  nebo v nedávné odhalení ruských špionů v Bulharsku či Itálii je toho důkazem. V těchto dnech po nějakém čase zase vyvřel konflikt na východě Ukrajiny. Rusko demonstrativně posiluje svá vojska na západě pod tématem cvičení Západ 2021. Ukrajinské armádní vedení upozorňuje na fakt, že Rusko do blízkosti ukrajinských hranic přesunulo 28 taktických skupin (praporů). Podle g. Chomčaka, velitele OS Ukrajiny, bude přisunuto dalších 25 taktických skupin. Ukrajina hlásí přestřelky na „horkých“ hranicích a mrtvé vojáky. Ukrajinské vedení vidí záruku své suverenity v členství v NATO. To logicky roztáčí spirálu krize do vyšších otáček a bohužel i přibližuje možnost rozsáhlého vojenského konfliktu. S tím souvisí i obavy našich spojenců v Pobaltí a Polsku. Politické snahy o uklidnění situace zatím nemají moc velký úspěch. Ani EU lídrům se nepodařilo situaci zklidnit. Generální tajemník NATO Stoltenberg v rozhovorech s prezidentem Ukrajiny Volodymyrem Zelenskym jen těžko odpovídá na jeho argument: „Vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance je jedinou cestou, jak ukončit konflikt v Donbasu. NATO by mělo přistoupení země do vojenského paktu urychlit. Zároveň by mělo posílit vojenskou přítomnost v černomořské oblasti.“ Hrozivě ale zní odpověď ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova: „… pokusy začít na válkou zničeném východě Ukrajiny další vojenský konflikt by mohly skončit zničením Ukrajiny.“

Ačkoli se situace na hranici mezi Ukrajinou a Ruskem a v Černém moři den za dnem zhoršuje, stojí za pozornost vystoupení prezidenta USA Bidena ze dne 14. dubna, kde oznamoval rozhodnutí stáhnout vojska USA z Afghánistánu. Ve zdůvodnění neřekl, že další největší hrozbou pro USA je Rusko, ale je hluboce přesvědčen, „… že v boji proti hrozbám a výzvám roku 2021, na rozdíl od těch z roku 2001, musíme zaměřit naši energii, naše zdroje, náš personál, naši zahraniční politiku a vedení národní bezpečnosti na ty hrozby a výzvy, které jsou pro USA nejnaléhavější: výzva soupeření s Čínou, výzva, kterou představuje současná pandemie a budoucí pandemie, výzva, kterou představuje mnohem více rozšířená teroristická hrozba ve více zemích“. I to ukazuje, že pro USA je situace na východě Evropy problémem, není ale problémem zásadním, ačkoli my ho za zásadní považujeme.

Neklidno je z ruské strany také na jiných místech Evropy. NATO informovalo o neobvyklém nárůstu aktivit ruských letounů, které se velmi často přibližují k aliančnímu prostoru. Problém spočívá v tom, že nemají aktivní transpondéry, které vysílají signál s údaji o letadle. Letectva aliančních států tak musí často startovat k ověření „němého letadla“. K nezvykle častým incidentům dochází v prostoru Severního a Baltského moře, v severním Atlantiku, ale i u Černého moře. Navzdory snaze o efektivní dialog s Ruskem stupňuje Rusko svůj tlak jak na svoji opozici, tak i na zahraniční partnery. Za zmínku stojí i přesuny ruských vojsk blíže k čínským hranicím s odůvodněním, že je nezbytné mít vojska blíž k možnému konfliktu, míněno konfliktu s USA.

Bohužel se nedaří výrazně pohnout s problémem Turecka a jeho měnící se orientací na Rusko i jeho ambicemi na regionálního lídra. V době dalšího hrozícího konfliktu Ukrajiny s Ruskem turecký prezident Erdogan aktivně vstupuje do jednání s Ukrajinou. Ukrajině prodává zbraně, především útočné drony Bayraktar TB2 odzkoušené v posledním konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Zároveň ale udržuje „přátelské vztahy“ s Putinem.

Především vzájemná provázanost aktivit, ale i rozdělení sfér vlivu mezi Čínou, Ruskem a Tureckem přibližuje svět ke konfliktu, který bude jen těžko zvládnutelný.

Agresivita a prezentace hrozeb bude určitě ještě více posunuta do oblasti hybridních hrozeb než kdy v minulosti. Od teoretických úvah se posune více k surové realitě. Ve vojenských hrozbách budou stále více zaměřené na možný budoucí konflikt mezi USA a Čínou v již zmíněné oblasti Jihočínského moře. S tím je ovšem spojeno i posilování strategických vztahů mezi Čínou a Ruskem. Pro nás to zároveň znamená, že se budou posilovat ambice Ruska a jeho spojenců v evropském prostoru, včetně častější přítomnosti čínských vojsk reprezentovaných námořnictvem v Baltickém a Středozemním moři.

Boj v ekonomickém prostoru

Na kybernetické útoky jsme si již zvykli, ale v době pokoronavirové bude mnohem více bojištěm ekonomický prostor, což vůbec nevylučuje používání hrozby vojenskou silou. Státy, kterým se podaří udržet si svoji ekonomickou sílu nebo ji dokonce zvýšit, budou uplatňovat svoji ekonomickou sílu mnohem agresivněji než dosud, stále více podporovanou vojenskou přítomností v regionu. Možné ekonomické a následně finanční krize některých států budou zdrojem dalšího soupeření a následně i bezpečnostních rizik. Celkově se ovšem bude více než kdy jindy uplatňovat celé spektrum nástrojů, které dnes řadíme pod pojem „hybridní válka“. Jejich využívání bude v následujícím období mnohem agresivnější a zneužita bude jakákoli naše slabina, včetně té vojenské. Ostatně Rusko v těchto dnech mix takovýchto hrozeb uplatňuje proti Ukrajině i našim východním spojencům NATO.

Ačkoli je naše pozornost soustředěna na uvedené tradiční vnímání hrozeb, krize coronaviru v Africe či na Středním východě nás může postavit před další vlny migrace a další vlnu terorismu, dokonce větší, než jsme zažívali v nedávných letech. Připomeňme si Mali, Nigérii, nedořešený Afghánistán, ale i evropský problém „Bosna a Hercegovina“, kde se výrazně angažuje třetí zmíněný hráč, Turecko. To své zájmy prezentuje na Středním východě (Sýrii), ve východním středomoří, kde jiskří konflikt s Řeckem, ale i v severní Africe, v Libyi, kde Turecko získalo na 99 let přístav v Misurátě jako vojenskou námořní základnu. Turecko nerespektuje lidská práva a k smlouvě s EU k omezení migrace přistupuje jen velmi vlažně.

Zásadní je, že dnešní bezpečnostní prostředí je výrazně ovlivněno katalyzátorem, který se nazývá koronavirus. Pro USA je Čína a teritorium Dálného východu, tedy oblasti v západní části Tichého oceánu, zásadním bezpečnostním dilematem. Čínu může posílit Rusko, což je patrno z řady společných politických postojů a prováděných vojenských cvičení. Z toho je ovšem zřejmý závěr, že evropské státy se v mnohem větší míře musí o svoji bezpečnost postarat samy. A protože Evropa má jako vždy se zajištěním své bezpečnosti problémy, je to příležitost pro Rusko – našeho protivníka.

Síla státu je dána silou politickou, ekonomickou a vojenskou

Vše, co je uvedeno, je jen stručný přehled vybraných budoucích bezpečnostních problémů. Situace je mnohem komplikovanější a může ve velmi krátké době vygradovat v problém zásadní. Takovou zkušenost máme z roku 2014 na východní Ukrajině nebo z toho, co se odehrálo v Iráku a Sýrii po nástupu tzv. Islámského státu. Právě hluboká analýza možných důsledků a pochopení toho, co se odehrává za „oponou“ krize, by nás mělo vést k objektivním závěrům a pochopení, že se svět (skutečně SVĚT) dostal do situace, kdy se zásadně mění podmínky, ve kterých se budeme jako ČR dále pohybovat. Každý stát neustále bojuje o svoje postavení v mezinárodní aréně. Bojuje o své postavení mezi spojenci i ve vztahu k protivníkům a nepřátelům. Síla státu je dána silou politickou, ekonomickou a vojenskou. Všechny tři pilíře musí být stejně silné a ani jeden se nesmí stát slabinou, což platí i pro ČR. Musíme si uvědomit mnohonásobně vyšší komplexnost budoucího prostředí. Dopustit se chyby v této fázi bude srovnatelné s chybami, ale i správnými rozhodnutími, kterých jsme se dopustili, popř. je správně učinili po 2. sv. válce nebo po rozpadu bipolárního světa. Na všechny tyto chyby doplácíme ještě dnes a také profitujeme z tehdejších správných rozhodnutí.

Mít silný pilíř vojenský se nám již dříve vyplatilo. Připomeňme si naše legie, které stály u zrodu ČSR, zahraniční armádu v době 2. sv. v., která nás přivedla na stranu vítězných mocností nebo roli naší armády v nasazení na Balkáně, které nás posunulo do společenství států NATO. Armáda plní svoji pozitivní roli po celou dobu existence samostatné ČR. I dnes se v době krize naše společnost bez armády neobejde. Jen dobře připravená armáda ve vyvážené struktuře, dobře vyzbrojená a vystrojená s dobře připravenými a vycvičenými vojáky může splnit svoji roli, kdykoli ji o to společnost požádá.

Debaty, které směřují ke zpomalení, nebo dokonce zastavení modernizace armády jsou cestou k bezvýznamnosti. Je bezesporu také pravda, že armáda nemůže uzbrojit vlastní stát. Proto musí platit to, že v mezích zákona musí být českým zbrojovkám, které jsou v českých rukou a v Čechách daní, ale i realizují svůj zisk, dána možnost významně se podílet na zbrojních zakázkách. K ničemu není to, že jsou vyráběny zbraně pro AČR v Čechách levnýma českýma rukama, když zisk z těchto zakázek je vyvezen do mateřského státu, tedy mimo ČR, kde je třeba použit na sponzoring vzdělávání, investování do výzkumu a vývoje atd. Tyto finance nám pak chybí doma. Pokud bude platit to, co často slyšíme z úst našich politiků i generálů – tedy že podporujeme český obranný průmysl, pak i touto cestou podpoříme naši ekonomiku a zpětně i rozvoj společnosti. Z úst některých politiků je opakováno, že máme budovat armádu, především pro obranu vlastního území. Těmito politiky je míněno to, že česká armáda nevyjede za hranice státu. Kdyby naši předkové nebojovali v 1. a 2. světové válce daleko za našimi hranicemi, nebylo by dnešní Česko. Naši předkové – vojáci velmi často bojovali za svobodu našeho národa daleko od našich hranic tam, kde to bylo potřebné, a naši vojáci dnes v tomto pokračují. Naše společenská odpovědnost je, aby byla armáda vybavena tak dobrými zbraněmi, aby se z bojových střetnutí naši vojáci vraceli jako vítězové, ne v cínových rakvích. Pandemie COVID 19 mění minulé normy, vztahy a zásady. Její dopady jsou, ale ještě budou, velmi hluboké a změní svět. Neschopnost správně vyhodnotit toto zlomové období, především změny v bezpečnostní oblasti, by nás stála mnohem více než současně plánované finance na modernizaci armády. Určitě nejsme v jednoduché situaci. Budiž nám ale varováním to, jak Česká republika nezvládla druhou a třetí vlnu pandemie jako důsledek neschopnosti strategického rozhodování a neschopnosti prosadit do reality svá rozhodnutí, byť mnohdy chaotická.

Musíme pochopit, jak se rozehrává nová šachová partie mezinárodních vztahů, a měli bychom udělat všechno proto, abychom nebyli jen pouhými pěšáky na této šachovnici. Určitě máme na víc, ale té partii musíme rozumět a do hry vložit silnou figuru, na což určitě máme.