Téze: použití Armády České republiky

Je navýsost politickým rozhodnutím, jak bude ČR prosazovat a hájit své národní zájmy a jakou roli v tomto schématu bude hrát armáda.

Je to o to důležitější, že v poslední době prochází Evropa obdobím, kdy se snaží najít řešení v oblasti své vlastní bezpečnosti, včetně opakovaně otevírané otázky tzv. evropské armády. Významný je i dnes již značný tlak Spojených států amerických na férové rozdělení nákladů na obranu v rámci NATO, což se odráží v jednoznačném požadavku prezidenta Trumpa na navýšení obranných rozpočtů spojenců, nejméně na úroveň 2%HDP. Ve vztahu k armádě by měla ČR rozhodnout, zda budeme schopni v případě krajní potřeby prosazovat své národní zájmy formou kompaktního vojenského kontingentu, který bude oním „boxem“, který bude vložen do sestavy vojsk států NATO a nad kterým bude vlát český prapor. Tento kontingent by byl tvořen všemi druhy vojsk, pozemních, vzdušných sil, logistiky či speciálních sil atd. Pro použití armády v nevojenských krizích v ČR - zda budeme posilovat vojska duálního použití (např. ženijní vojsko – ale nejen to). Nebo budeme své národní zájmy hájit dosavadním způsobem, tedy vysíláním menších kontingentů (maximálně velikosti brigády) do sestavy vojsk vedených jinými státy, nad kterými ovšem nikdy onen český prapor nebude vlát a budeme vždy závislí na rozhodování našich silnějších spojenců jak v EU nebo NATO. Tento způsob použití armády není vyloučen ani v první variantě, pokud není potřeba maximálního nasazení ozbrojených sil. 

Ve strategických dokumentech České republiky se opakovaně téměř beze změny opakuje termín „ambice“, který je výrazem pro síly ČR vyčleňované pro čl. 5 Severoatlantické smlouvy, jako nejvyšší schopnost – brigádu. Zároveň jsou jádrem pro definici našich závazků vůči Severoatlantické alianci. Tyto tzv. ambice se poprvé objevily v Obranné strategii v roce 1999, kterou připravoval tehdy náměstek ministra obrany Jaromír Novotný, na základě požadavku Generálního štábu AČR. Byly definovány Generálním štábem podle mého požadavku jasně určit jak se má armáda vyvíjet. Do té doby byly úkoly výstavby uváděny poměrně vágně. Tyto tzv. ambice ovšem neřešily nejvyšší ambice České republiky pro použití vlastí armády ke své obraně nebo obraně spojenců ve válečném konfliktu vysoké intenzity. Toto určení tzv. ambicí pro potřeby vyčleňování sil podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy bylo v té době maximálně možné v politickém prostředí té doby. Bohužel další vývoj nenašel jinou cestu, než jen kopírovat s mírnými obměnami rok 1999. Úplně vypouští nutnost definovat „ambice“ (pokud již tento nepřesný termín používáme) pro konflikty vyšší úrovně a pro případ přímého ohrožení ČR.  To bohužel i v souvislosti s politickým a bezpečnostním prostředím deformuje názor na použití armády, „ambice“ vystupovat jako suverénní stát, jehož jedním z atributů je výkonná ale i viditelná armáda.  

Považuji za vhodné přehodnotit zásady užití armády. Armáda je dnes postavena na dvou brigádách. Armáda se má připravovat na intenzivní válku ne k tomu, aby nahrazovala diplomacii a byla argumentem o tom, jak dobří jsme spojenci. Tím nechci snižovat význam působení AČR v zahraničních operacích a statečnost našich vojáků. Ale politické zdůvodňování nasazení armády v zahraničí (např. Afghánistánu) k tomuto závěru směřuje. 

Koncepce připravené v minulých letech předpokládaly použití armády především v protiteroristických operacích, a to ještě až v druhé vlně a v době, kdy byly dobojovány střetnutí větších rozměrů, a to jak v Iráku, tak Afghánistánu. Naší „doménou“ se staly malé bojové jednotky, jednotky odpovědné za bezpečnost jiných aktivit (např. rekonstrukčních týmů), strážní a patrolovací jednotky, případě podpůrné jednotky malé velikosti. Větší kontingent o velikosti vševojskového praporu (blízkého organickému) byl nasazen jen v misi IFOR (později SFOR) a misi K FOR. O možném intenzivním konfliktu jsme mluvili jen jako o hypotetické hrozbě a době varování v několika letech. A to i době, kdy ostatní státy, některé více, některé méně silně varovaly před zhoršující se bezpečnostní situaci.

Dnes je ale doba jiná. Předně jsme se vrátili do situace, kdy NATO považuje a plánuje variantu střetu stát/stát za jednu, byť tu nejhorší variantu. A nemusí to být jen Rusko, od kterého cítíme, že přichází určitá hrozba. 

Politické „přidělení“ – afilace našich dvou brigád k dvěma rozdílným divizím není podle mě optimálním řešením. Bude pravděpodobně nejvýznamnějším úkolem nového Náčelníka Generálního štábu gen.Opaty, aby tento model posoudil a navrhl politickému vedení státu, zda v něm pokračovat, nebo změnit. Dnes je koncept armády postaven na názoru, že ČR bude doplňovat svazky/svazy jiných armád. 4.brn je přidělena k 10. od Bundeswehru (SRN). 10. obrněná divize je divizí těžkého typu, postavena na tancích a na pásových bojových vozidlech pěchoty. 4.brn je brigáda lehká, postavená na kolových obrněných transportérech (Pandur není zařazen do kategorie BVP). Dá se odůvodnit vhodnost zařazení 4.brn do 10. od, ale vojenská logika považuje za vhodné, aby byly hlavní bojové systémy unifikovány, což v tomto případě není. (Následná politická diskuse iniciovaná komunisty a nevhodnosti podřizovat českou brigádu pod německou divizi není předmětem této úvahy a je nesmyslná).

Naše druhá vševojsková brigáda – 7.mechanizovaná brigáda má být afilována k Polské „Mnohonárodní divizi severovýchod“ v polském Elblagu. 

Afilace k uvedeným divizím, neznamená, že musíme v každém případě při větším konfliktu naše brigády přidělovat 10. od BW nebo MND SV Polské. Aniž bych více debatoval na toto téma, logika přípravy velitelského sboru a výcviku k tomu ovšem směřuje. Tím spíš, že v tomto modelu armády nemáme žádné velitelství, které by bylo schopné velet potenciálně vytvářenému operačně taktickému uskupení Armády České republiky. 

Nejmenším efektivním vševojskovým komponentem bojové sestavy je vševojsková divize. Platilo to dříve a platí to i dnes. Jen jsme nějakou dobu zapomněli, že dějiny mají své zákonitosti a probudili jsme se příliš pozdě. Odnesla to Ukrajina. Vysílání malých kontingentů k boji proti teroristům nám v ČR sice přináší pocit důležitosti, skutečné války byly ovšem vybojovány jak v Iráku, tak i Afghánistánu v počáteční fázi klasickými vševojskovými svazky, vždy v čele s USA. K válce v Iráku 2003 byla zformována sestava o 17 divizích a o síle 300 900 mužů, převážně armády USA, Velké Británie, Polska a Austrálie. Česká republika vyslala do Kuvajtu vojenskou protichemickou jednotku, ale ta neměla mandát vstoupit na irácké území. Ten obdržela až v polovině dubna 2003, kdy už byli Američané v Bagdádu, a bylo dobojováno. 

Koncept armády byl, ovšem a stále si myslím, že by měl být, vytváření kompaktního vševojskového operačně taktického svazku, který by mohla mírově vytvořená armáda postavit (nemluvím o válečném stavu a mobilizaci) na jednotných poměrně silných mechanizovaných brigádách. V době našeho vstupu do NATO to byly brigády velmi blízké dnešní představě bojových skupin.  Ty byly určeny k vedení operací jak v sestavě vojsk států NATO, tak samostatně k obraně vlastního území nebo jako kontingenty mírových sil.

Organizační struktura naší armády je rozdělena do dvou brigád, bez jakékoli možnosti doplnění zničených zbraní nebo zbraňových systémů. Nasazení naší brigády (jedno zda 7 nebo 4.) a případné ztráty musí mít zákonitě za následek dlouhodobou nebojeschopnost brigády.  Dnes nemáme jediný OT Pandur pro úhradu ztrát, podobně je plánováno i pořizování nových bojových vozidel pěchoty. Protože jsou obě brigády zásadně odlišné, nemůže jedna převzít úkol té druhé nebo jen omezeně.  Předurčení brigád do odlišných uskupení by v nejhorším případě znamenalo i zajistit podporu dvou brigád na dvou logistických směrem. Nehledě na zmíněnou odlišnost struktury a vybavení (u 4.brn ještě umocněnou rozdílným vybavením 44.mopr). Základem efektivního využívání finančních prostředků je jednotnost a kompaktnost sestavy a maximální možná unifikace. 

Mám za to, že by novela KVAČRu měla zohlednit změny ve zdroji hrozeb v Evropském prostoru a zároveň účelnost organizační struktury AČR.