Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Rozpadá se NATO?

29. 03. 2017 8:00:00
V posledních letech prochází Turecko vývojem, který není optimistický. Několik posledních let se zřejmé, že se vývoj Turecka odvíjí jiným směrem, než v členských státech NATO. Turecko je důležitý člen NATO.

Jeho postavení na jižním křídle NATO, jež bylo geograficky velmi významné jak v době bipolárního světa, tak v současnosti, kdy je důležitým spojencem na hranici značně neklidné oblasti Středního východu, je nezastupitelné.

Největší význam Turecka je dán historicky tím, že ovládá mořské úžiny Bospor a Dardanely, které jsou „bránou“ do Černého moře, nebo naopak, z Černého moře do moře Středozemního. Turecko je důležitým územím, které zajišťuje přepravu ropy a plynu, a do budoucna bude ještě významnějším. Válka proti terorismu, migrační vlna a ambice autoritářského prezidenta však mohou vše změnit.

Novodobé Turecko stojí na odkazu Mustafy Kemala Atatürka, který po první světové válce zahájil budování sekulární turecké republiky. Především po druhé světové válce se Turecko začalo vyvíjet jako parlamentní demokracie. I když došlo k několika vojenským pučům (1960, 1971, 1980 a 1997), přesto se vývoj udržoval v akceptovatelných mezích.

Turecko je od roku 1952 členem NATO, kam vstoupilo společně s Řeckem. Ačkoli spojenci, vztah mezi těmito dvěma státy byl a je i dnes problematický.

Erdogan a obrat Turecka

Vnitropolitická situace Turecka se začala dramaticky měnit po vstupu současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana do vysoké politiky. Ten jako spoluzakladatel Strany spravedlnosti a rozvoje zahájil v roce 1998 svoje tažení do prezidentské pozice. V roce 2001 se stal předsedou této strany a v roce 2003 předsedou turecké vlády. Již v této pozici začal obracet Turecko od Atatürkova odkazu a směřovat jej k vyšší úrovni islamizace. Dřívější výhrady Evropské unie upozorňující na neslučitelnost některých tureckých zákonů a norem se zásadami EU – a tedy nemožnost pokračovat v přístupových rozhovorech – se postupem doby prohlubovaly.

Zásadním krokem bylo omezení moci armády. Ta byla dlouho považována za „strážkyni“ Atatürkova odkazu. Své moci také několikrát využila, kdy mezi léty 1960 až 1997 provedla vojenské puče, které čtyřikrát vedly ke změnám režimu s cílem zajistit sekulární vedení státu. Již od roku 2003 premiér Erdogan hledal možnosti jak moc armády omezit. Využil případu „ERGENEKON“, který začal „žít svým životem“ již v roce 2001 a o jehož pravdivosti je možné významně pochybovat.

Přesto v roce 2007 bylo zahájeno vyšetřování a v roce 2008 proběhly první výslechy. V roce 2013 bylo odsouzeno k vysokým trestům téměř 300 vysoce postavených vojáků a významných osob včetně bývalého náčelníka generálního štábu generála Ilkera Basbuga. Odsouzeni byli i novináři, podnikatelé a akademici. Až v roce 2015 byli tito lidé osvobozeni, protože soudy uznaly předložené důkazy za falza.

Vedle izolace a zastrašení Erdoganových protivníků ovšem přinesl tento zfalšovaný proces první důležitý zlom. Pod vlivem tohoto procesu rozhodl turecký parlament o omezení pravomocí armády. Podle této změny má armáda pouze právo chránit turecký národ před vnějším nepřítelem. Oproti původnímu znění „Zákona o armádě“, které dávalo obecněji povinnost, že armáda má chránit a bránit Tureckou republiku. Zároveň tím Erdogan prohloubil vliv islámu na vedení státu.

Druhý a pravděpodobně zásadní úder proti prezidentovým odpůrcům a odpůrcům islamizace Turecka přišel po nezdařeném puči v létě roku 2016. Ponechme stranou, zda byl zinscenován, nebo využit (či jakou roli hrály ruské zpravodajské služby). Výsledkem jsou celoplošné čistky nejenom v armádě, která téměř do základů změnila svůj velitelský sbor, ale i policie, soudů, vysokého školství, cílem jsou novináři a další. Ne tisíce, ale desetitisíce lidí jsou ve vězení a internováni.

Vedení státu se ujali lidé, kteří tíhnou k islamizaci země více než kdy jindy. Aby si autoritářský Erdogan zajistil své postavení i do budoucnosti, nechal parlament pod tlakem událostí a strachu odhlasovat ústavní změny, které mu zajistí absolutní moc a pozici prezidenta Turecka do roku 2029. Tyto změny má potvrdit referendum v tomto týdnu.

Rozkol s Evropou

Erdoganovo sebevědomí stále roste, o čemž mj. svědčí jeho rétorika směrem k Evropské unii. Evropu se nepodařilo ani pod tlakem migrační vlny přimět k souhlasu o bezvízovém styku a naplnit tak Erdoganův slib, který dal jako prezident svým voličům. Už dříve se rozloučil s tím, že Turecko bude plnohodnotným členem EU. Na místo toho se rozhodl bojovat o roli regionální velmoci. To se mu zčásti daří, musí nicméně počítat s tak silným hráčem, jakým je Írán.

Bezvízový styk se mu nepodařilo prosadit ani za cenu výhružek na adresu EU. Už v listopadu 2016 Unii pohrozil, že zmrazí-li přístupové rozhovory jako odpověď Evropy na čistky po nezdařeném puči, otevře hranice pro uprchlíky. Stejně se vyjádřili i jeho spolupracovníci premiér Binali Yildirim a vicepremiér Numan Kurtulmuş.

Pro svůj záměr prosadit vítězství v referendu o posílení jeho pozice jako prezidenta Turecka vysílá své ministry k agitaci v západní Evropě. Tam ale narazil na tvrdý odpor (mimo Francie). To je na povahu člověka, jako je prezident Erdogan (ale nejenom na jeho) zdá se příliš. Odpovědí jsou stupňující se výhrůžky. 21. března Erdogan již poněkolikáté zopakoval, že se evropské země chovají jako před druhou světovou válkou, a na adresu Německa prohlásil, že tam vládnou nacisté s fašisty. Mimo jiné rovněž varoval před nadcházející dobou „střetu křesťanského kříže s islámským půlměsícem“.

Alarmujícím je i jeho vyjádření z 22. března tohoto roku: „Pokud se budete dál chovat takto, tak žádný Evropan, Zápaďan, nebude zítra v bezpečí, jakmile vykročí kdekoliv na světě na ulici. Jakmile otevřete tuto nebezpečnou cestu, zaznamenáte velkou ztrátu.“ Co vlastně znamenají tato slova?

Je ještě Turecko spolehlivým spojencem?

Určitě je nutné znát skutečné pozadí postojů současného vedení Turecka a z toho vyvodit možný vývoj. Pod dojmem současné rétoriky nelze dát jen na to, co kdo říká, ale co kdo dělá.

Turecko sehrávalo velmi důležitou a zároveň pozitivní roli na jižním křídle Severoatlantické aliance. Turecko je jedním z mála států NATO, které plní závazek 2 % HDP na obranné výdaje. Jeho armáda je stále armádou braneckou, o značné síle, téměř 650 tisíc vojáků a téměř 400 tisíc rezervistů. Turecká armáda je osmou největší armádou na světě. Ve výzbroji má ovšem vedle kvalitních zbraní i velké množství zbraní již zastaralých. Přesto i dnes je to armáda akceschopná, i když bylo její velení narušeno rozsáhlými čistkami.

Přes pozitivní roli Turecka v NATO už od 60. let dlouhodobě roste napětí mezi Tureckem a Řeckem, jehož zdrojem jsou neshody o hranici kontinentálního šelfu. Spor se vztahuje k potenciálnímu vlastnictví práv čerpání ropy a plynu v tomto teritoriu. V letech 1996, 2006 a 2009 hrozila intenzita sporu konfliktem, v roce 2006 dokonce při srážce vojenských letounů zahynul řecký pilot. Turecká invaze na Kypr a jeho rozdělení není dořešeno dodnes. Je to výsledek letitých konfliktů mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Je nutné uvést, že ani Řecko není bez viny na současné situaci.

I válka proti organizaci Islámský stát nebyla a není ani dnes bez pochybností o záměrech Turecka. V letech největšího rozmachu tzv. Islámského státu existovalo vážné podezření, že Turecko když nepodporuje, tak alespoň toleruje tuto organizaci, včetně toho, že některé zásobovací trasy vedly přes území Turecka. Až konflikt s Ruskem, který vznikl jako následek sestřelení ruského bombardéru, vedl k otevřenému obvinění Ruskem, že Turecko nehraje čistou hru. V létě roku 2015 dokonce v Turecku proběhly masové demonstrace proti „laxnímu“ přístupu Turecka v boji proti tzv. Islámskému státu, k nimž došlo po sebevražedném útoku teroristou této organizace.

Stejně poměrně dlouho trvala diskuse o poskytnutí letecké základny Incirlik k podpoře leteckých úderů koalice proti Islámskému státu. Až v srpnu 2015 mohly jako první USA tuto základnu používat. Konfliktní se jeví i rozdílné názory na to, koho podporovat v boji proti Islámskému státu. Zatímco USA podporují Syrské demokratické síly – vedené syrskými Kurdy, Turecko považuje syrské Kurdy za odnož Kurdské strany pracujících, tedy teroristické organizace. Proto je také bombarduje.

I řešení migrační krize v roce 2015 a následně 2016 mělo své problémy, které byly spojeny s odmítavými postoji Turecka. To dlouhodobě odmítalo (s ohledem na rozdílné názory na průběh námořní hranice s Řeckem) povolit plnohodnotné a efektivní využití námořních sil států NATO, které se mise účastnily. V řešení se nakonec státy dohodly, že Turecko ani Řecko nevyšlou své lodě do výsostných vod druhého státu, zatímco ostatní lodě jiných států NATO budou operovat v celé oblasti. K této dohodě došlo po dlouhém jednání až v únoru 2016.

Sbližování s Ruskem

Po zmíněném sestřelení ruského Su-24 v listopadu 2015 došlo k hluboké krizi ve vztazích mezi Tureckem a Ruskem. Či to tak alespoň vypadalo. V srpnu 2016 se ruský prezident Vladimir Putin sešel s prezidentem Erdoganem, kdy Putin vyjádřil podporu obnovení vztahů mezi oběma státy a Erdogan poděkoval Putinovi za podporu po neúspěšném pokusu o puč. Rychlé usmiřování zahájila Erdoganova omluva za sestřelení bombardéru. Za tímto usmiřováním stojí i výhodnost ekonomických vztahů obou států, především pokračování výstavby ruského plynovodu Turkish Stream a jaderné elektrárny Akkuyu, kterou v Turecku staví společnost Rosatom.

Na druhou stranu právě v této době se vztahy se Západem zhoršovaly jako důsledek kritiky čistek v Turecku. Za usmiřováním ze strany Ruska bude i zájem Ruska mít na tento kousek země větší vliv a tato situace tomu napomáhá. Není to nic nového. Rusko-turecké války probíhaly v minulých stoletích s úpornou pravidelností. Bospor a Dardanely jsou jedinou námořní přístupovou cestou Ruska z černomořských přístavů do Středozemí a Rusko se v minulosti snažilo získat nad touto cestou kontrolu.

Dnes se provoz v průlivech řídí dohodou z roku 1936, která považuje tyto úžiny za mezinárodní lodní trasu. Významné však je, že Turecko má možnost částečně námořní provoz omezit. Koncem 2. světové války se J. V. Stalin na konferencích o poválečném uspořádání snažil dosáhnout závěrů, které by umožňovaly Sovětskému svazu zřídit v této oblasti námořní základnu a z ní úžiny kontrolovat. Argumentem pro tento návrh byla turecká neutralita. Aby se Turecko vyhnulo tomuto tlaku, rozhodlo se vzdát své neutrality a v únoru 1945 Německu vyhlásilo válku. Tím byly Stalinovy snahy zastaveny.

Nedlouho po konci války požádalo Turecko (spolu s Řeckem) o vstup do NATO (v srpnu 1950) a v únoru 1952 bylo Turecko do NATO formálně přijato. Tím zároveň na dlouhou dobu končily naděje Sovětského svazu na významný vliv na Turecko a zároveň na tuto komunikační spojku. Sovětský svaz vyslal do Středozemního moře tzv. 5. středomořskou eskadru jako protiváhu 6. námořní flotile US Navy.

Už v roce 1971 byl pro tuto eskadru vybudován logistický opěrný bod – Tartús. Zásobování bylo poměrně problematické právě pro omezený pohyb přes Bospor a Dardanely. Dnešní situace ve vztazích napovídá, že došlo k dohodám mezi Ruskem a Tureckem, které mohou v důsledku změnit sféry vlivu v tomto regionu. Pravděpodobně v neprospěch NATO, ale významně posilující ruský vliv v Sýrii a tím i nástupní prostor pro rozšiřování ruského vlivu ve Středomoří. Ostatně nedávné informace o ruských vojácích na území Egypta a Libye nemohou být vnímány jinak.

Omezení spolupráce s NATO i EU

Zatímco se Turecko stále více sbližuje s Ruskem, konflikt se spojenci v NATO graduje s tím, jak některé země EU a zároveň NATO odmítají dovolit agitaci tureckých ministrů k podpoře tureckého referenda. Jako odvetu za postoj především Nizozemska a Německa se Turecko v tomto měsíci rozhodlo omezit spolupráci v rámci NATO. Zablokovalo akce, jako jsou vojenská cvičení, politické schůzky, civilní projekty.

V důsledku to zkomplikovalo spolupráci s Rakouskem, které je jednou ze zemí, s níž je Ankara ve sporu. V ohrožení je i spolupráce se Švédskem a Gruzií. Do jaké míry omezí Turecko svůj podíl na aktivitách NATO, bude zřejmé později. Rozhodující bude výsledek referenda a do jaké míry bude posíleno postavení prezidenta Erdogana.

Spolupráce s EU na tom není lépe, i zde je postoj Turecka reprezentovaný výroky prezidenta Erdogana či ministra zahraničí Mevlüt Cavusoglu zásadně negativní. Turecko pozastavilo klíčovou část dohody o migraci s Evropskou unií. Už nebude přijímat zpět žádné uprchlíky z Řecka. Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu také pohrozil úplným vypovězením dohody, která napomohla výrazně snížit počet uprchlíků přicházejících do zemí Unie.

Cavusoglu šel ještě dál, když varoval, že Evropa směřuje „do propasti, v níž již brzy začnou svaté války“. Ani prezident Erdogan nezůstal pozadu, když po nedávném rozhodnutí Soudního dvora EU, podle kterého mohou firmy zakázat svým zaměstnancům nošení muslimského šátku, prohlásil, že se jedná o začátek křižácké výpravy proti islámu.

Co nás čeká?

Jaký může být budoucí scénář, pokud bude Turecko i nadále pokračovat ve výše uvedené politice? Bude Turecko pokračovat v útocích na evropské spojence? Bude postupovat islamizace tureckého státu jako dosud?

Příliš optimismu na obzoru není. Že tomu tak bude, nasvědčují slovní útoky na adresu Evropy, Německa, Nizozemí a dalších. Zcela účelově volené urážky o fašismu, nacionalismu a podobně nemohou být jen emočním projevem uraženého státníka. Jsou volené přesně a cíleně s vědomím toho, co Evropany může zranit. O to je to nebezpečnější. Na druhou stranu sbližování s Ruskem je rovněž racionální kalkul. Dovolím si tvrdit, že se jedná o tendenci, která má svůj cíl.

Navíc výroky o nebezpečí pro všechny Evropany, kdekoli se ocitnou, či křižáckých válkách, ukazují i na možné kroky odvety. Uvolnění migrační vlny, která by potenciálně přinesla humanitární krizi, ekonomické zatížení států na migrační trase a narušení vztahů mezi státy EU, by potenciálně vedlo i k násilí, které může být spojeno s vyšší úrovní terorismu. Turecko ho určitě nebude organizovat, ale také proti němu nebude nic dělat.

Ostatně jakási náklonnost k organizaci Islámský stát byla již dříve zmiňována, nehledě na to, že došlo k několika teroristickým útokům IS na území Turecka. Právě ona racionalita v jednání prezidenta Erdogana může vést k uklidnění vztahů s Islámským státem (případně jeho zbytky nebo nástupnickou organizací) za cenu podpory boje onoho torza Islámského státu proti Kurdům ve všech regionech, které mohou být považovány za budoucí kurdský samostatný stát. Tím by se ovšem otevřela další „fronta“ terorismu s nedozírnými dopady na bezpečnost na Středním východě a následně i v Evropě.

Jedním z kroků může být odchod Turecka z vojenských struktur NATO. To by nebylo nic, co by Aliance neznala. V roce 1966 prezident Francie Charles de Gaulle rozhodl o vystoupení Francie z vojenských struktur NATO. Tento krok byl zdůvodněn snahou zachovat francouzskou vojenskou nezávislost na USA. V roce 2009 francouzský president Nicolas Sarkozy Francii do vojenských struktur vrátil. Přesto byla Severoatlantická schopna své závazky plnit i přes neúčast Francie na vojenských operacích. Samozřejmě, že každé takové turecké rozhodnutí by znamenalo nutnost provést řadu opatření na jižním křídle Aliance. A to s ohledem právě na strategickou geografickou polohu Turecka. Ale i tento krok by se dal zvládnout.

Velmi závažné by bylo, kdyby Turecko pozdrželo účast nebo dokonce opustilo i politické struktury NATO. V důsledku by to znamenalo ztrátu vlivu na jižní region, pravděpodobně i zvýšení napětí v tomto regionu, a to ve vztahu k Řecku. Řešení kyperské otázky by se asi odsunulo do nedohledna. Vize Erdogana udělat z Turecka regionální velmoc by nevyhnutelně narazila na zájmy dalších adeptů této role, Írán především.

Jen připomeňme, že Írán je dalším možným držitelem jaderné zbraně. Již dnes vlastní raketové nosiče s dosahem tisíců kilometrů. Pro Severoatlantickou alianci by bylo zásadním, že by se výrazně zvýšil vliv Ruska na celý Střední východ a velmi pravděpodobně i na Severní Afriku. Vlastně by se obnovila oblast vlivu bývalého Sovětského svazu. Některé signály ukazují na tento ruský záměr. Střední východ, Severní Afrika a velká část Středomoří by se tak stala doménou vlivu Ruska. To by byl skutečně velký problém pro NATO.

Zjevně se Turecko vzdaluje zásadám, které vyznává euroatlantická komunita, a konflikt se prohlubuje. Přesto stále považujeme Turecko za spolehlivého spojence. Bude ale nutné projít velmi nepříjemným jednáním s tureckým prezidentem a vyjasnit si vzájemně pozice.

http://www.natoaktual.cz/jak-silnym-spojencem-je-turecko-dni-/na_analyzy.aspx?c=A170328_134722_na_analyzy_m02

Autor: Jiří Šedivý | středa 29.3.2017 8:00 | karma článku: 0.00 | přečteno: 77x

Další články blogera

Jiří Šedivý

Ministr obrany M. Stropnický podepsal smlouvu o společném výcviku 4.brn a 10.od (BW)

Současné interpretace společných výcvikových aktivit 4.brn a 10. od (BW) jsou zároveň přehledem nejasnosti o strukturách NATO a úmyslně nesprávně interpretovaných informací o přičlenění 4.brn k 10. od (BW).

8.3.2017 v 12:51 | Karma článku: 20.19 | Přečteno: 765 | Diskuse

Jiří Šedivý

I při zvyšování obranných rozpočtů je nutné být rozumný

Severoatlantická aliance od rozpadu Sovětského svazu ztrácela soudržnost. Hlavním, zcela zjevným signálem pro toto tvrzení jsou v posledních letech snižující se obranné rozpočty většiny členských států.

20.2.2017 v 17:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 20 | Diskuse

Jiří Šedivý

Buďme připraveni na „sebeobranný proces“ především západních společností

Že útok v Paříži provedli radikální islamisté, je nesporné. Selhala dlouhodobě přijímaná, ale neúčinná opatření řízená z Bruselu.

14.11.2015 v 21:20 | Karma článku: 40.18 | Přečteno: 3506 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Pavel Kolář

Volby v několika číslech

V České republice je zhruba 8 425 000 lidí, jenž mají volební právo pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

22.8.2017 v 13:43 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 395 | Diskuse

Aleš Merta

Čeští piráti na vlnách liberalismu

Minulý týden vypluli čeští Piráti, tedy spíše vyjeli, ke zteči hradeb poslanecké sněmovny. Předvolební průzkumy jim dávají solidní šance, ale čeká je těžká konkurence, protože ve vodách ve kterých loví své voliče, je rybářů již ..

22.8.2017 v 13:23 | Karma článku: 7.27 | Přečteno: 376 | Diskuse

Ivan Bednář

Nedůvěryhodný Janda cenzorem?

Začínáme být posedlí sestavováním seznamů. Jakoby se vracely staré časy totalitního režimu, který měl seznamy skoro na všechno. StB mělo seznam nepohodlných lidí, Mototechna pořadník na příděl aut, OPBH na příděl bytů.

22.8.2017 v 11:52 | Karma článku: 31.14 | Přečteno: 796 | Diskuse

Tomáš Vyoral

Zbraně EU sojuzu v boji s terorismem: proklamace na Twitteru, koncerty, světelné show

Vzhledem k tomu, že soudruzi z EU neví, kam dříve kondolovat (do Španělska, Francie, Německa či Finska) dovolil jsem si pro ně shrnout jejich hlavní zbraně v boji s islámským terorismem. Aby to měli po kupě a nešlápli třeba vedle.

22.8.2017 v 11:06 | Karma článku: 35.73 | Přečteno: 906 | Diskuse

Jaroslava Janderová

Návrat do minulosti aneb kvalitu umění v Praze bude posuzovat komise

Z mediálního vyjádření primátorky Adriany Krnáčové ke kultuře jsem získala obdivuhodnou informaci. Poněkud mne vyděsila.

22.8.2017 v 10:30 | Karma článku: 19.46 | Přečteno: 459 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3849
Armádní generál v záloze, někdejší náčelník generálního štábu AČR a velitel českého kontingentu IFOR (Bosna a Hercegovina).

Seznam rubrik

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.