Samozřejmě, že každé nasazení AČR do zahraniční mise přináší nebezpečí obětí a také se stává předmětem politických šarvátek. Parlamentní souhlas s vysláním našich vojáků do Mali je zásadně odmítán některými politickými subjekty, kdy jejich političtí lídři mluví o „dobrodružství“ nebo misi ze zásady odmítají. Ve vystoupení předsedy vlády, ani v dalších materiálech není zdůvodněna mise jinak než formálními výrazy jako je podpora spojenců, rezoluce OSN a případně údaje o operaci. Odpůrci mise mluví o Koncepci zahraniční politiky ČR (20.7 2011) a o tom, že Mali nepatří mezi priority naší zahraniční politiky. Pravdou ovšem také je, že tato koncepce uvádí, že „základním cílem české zahraniční politiky je zajišťovat bezpečnost a prosperitu ČR ……..“ a že „Pro dosažení tohoto cíle působí zahraniční politika ve třech základních dimenzích, a to politické, bezpečnostní a ekonomické.“ Důležitou statí je „Boj proti organizovanému zločinu a terorismu: ČR se bude aktivně angažovat v boji proti terorismu, včetně úsilí o eliminaci jeho zázemí. „
Na problém je potřebné se dívat z mnohem širšího hlediska, než jen jako na misi 50 ti vojáků v dalekém Mali a plnění spojeneckých závazků. Stejně tak byla často zdůvodňována naše účast v Afghánistánu. Vždy platilo, že nejlepší obrana je co nejdále od našich hranic. Bohužel fenomén terorismu se krok za krokem blíží k území Evropy a tedy i k České republice. I když se podařilo eliminovat al Kaidu na území Afghánistánu, nepodařilo se dostatečně výrazně odstranit vliv Talibanu. Radikální islámské organizace postupně destabilizují Pákistán a etablují se i ve vládních institucích ve státech severní Afriky po provedených „revolucích“ Arabského jara a v ostatních státech se o to snaží všemi prostředky. Mimo území Afghánistánu je aktivní i vlastní al-Kaidá, nebo jejích odnože. A to je i problém Alžírska a Mali a dalších Afrických států. Útok odnože al-Kaidy, skupiny Al-Mulasamín na zařízení k těžbě plynu v Alžírsku jako odvetu za aktivity francouzské armády v Mali ukazuje na rozsáhlost problému. Mali samo o sobě není významným ekonomickým hráčem na severozápadě Afriky, může být ale svými podmínkami, a to jak územními, tak i sociálními další základnou pro pokračující existenci radikálních islámských organizací a po vybudování svých základen pro rekrutaci nebo k přesunu z jiných teritorií dalších bojovníků na sever Afriky. Tím se stanou zdrojem přímého vysokého rizika pro samotný region i pro Evropu.
Cílem skupin radikálních islamistů je mnohem širší region, nazývaný SAHEL. Pro většinu oblast Afriky tohoto názvu neznámá. Má ale velký význam. Sahel zahrnuje pás stepí a savan táhnoucích se napříč kontinentem od západu k východu, na území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu a Etiopie.
Pokud nebude zastavena destabilizace zmíněných států a Mali by se skutečně stalo „letadlovou lodí“ teroristů, existuje reálné nebezpečí v několika oblastech a které zároveň znamenají i pro Českou republiku vážné nebezpečí.
Mezi ně patří:
1) Po dlouhou dobu trvající proud uprchlíků ze severní Afriky do jižní Evropy, kdy cílové státy imigrantů (např. Francie) jen s obtížemi řeší problémy vzrůstající nespokojenost imigrantů se sociálními podmínkami. To radikalizuje muslimskou část imigrantů a vytváří živnou půdu pro etablování buněk radikálního islámu v Evropě. Teroristické útoky v Evropě nebo pokusy o ně (Španělsko, Velká Británie, Německo, Francie, Bulharsko..) ukazují na tento nebezpečný trend. Ten může být bezesporu nebezpečný i pro Českou republiku. Výstrahou by pro nás měl být teroristický útok v Bulharsku v minulém roce. Čím bude silnější proud uprchlíků z oblastí, kterou by ovládly a terorizovaly radikální islámské skupiny, s tím větší pravděpodobností lze očekávat, že součástí strategie islamistů bude infiltrace do Střední Evropy – České republiky a s tím spojené riziko.
2) Neschopnost vlád států severní Afriky po provedených revolucích „arabského jara“ významně zlepšit podmínky pro vlastní obyvatele a ruku v ruce s tím jdoucí sílící tendence po zavedení práva „Šaría“ v radikálnější podobě. To nevyhnutelně povede k napětí, které již dnes vidíme v Egyptě. Vedle efektu uvedeného v bodě 1) by to zcela určitě znamenalo podobné akce, jaké známe z Nigerie, Libye, či Alžírska, jako je terorizování obyvatelstva a napadání kritické infrastruktury s cílem narušit stabilitu státního zřízení, které není nakloněno požadavkům radikálů. Mimo jiné to ve svých důsledcích znamená vážné narušení těžby ropy a plynu a přepravu energetických surovin do Evropy. Následně pak narušení současných vztahů mezi dodavateli těchto surovin do Evropy s důsledky do finálních cen. Je nepochybné, že by zastavení zásobování Evropy energetickými surovinami z Afriky mělo velmi negativní dopady především v oblasti cen. Protože Česká republika je téměř úplně závislá na dovozu plynu a ropy, stala by se obětí soupeření daleko významnějších hráčů v boji o dostatek surovin s dopady, které lze jen obtížně předvídat. Nenechme se uchlácholit řečmi o tom, že Rusové potřebují Evropu jako svoje odbytiště. To zcela určitě, ale také je zřejmé, že Česká republika není ten, kdo by v Evropě diktoval podmínky, právě naopak. Mimo to, Rusko začíná stále více koketovat s Čínou a propojovat Sibiř s Čínou – tedy přímé napojení plynovody a ropovody s odběry, které budou v budoucnu konkurovat rozsahem zásobování Evropy.
3) Zvýšená migrace obyvatelstva může přinést i jiné problémy. I když je pro řadu českých politiků slovo „globalizace“ jen moderní výraz a bohužel bez obsahu, zasažení České republiky migrační vlnou ze severní Afriky a zmíněného SAHELU může přinést i takové problémy, jako je rozšíření vážných nakažlivých chorob, na které naše populace není připravena, o zdravotnictví nemluvě. Aniž bychom tuto možnost vzali v úvahu, pod tlakem omezeného státního rozpočtu jsme rozhodli o zrušení Centra biologické ochrany (nemocnice Těchonín). Rozšíření vysoce nakažlivé nemoci např. v Praze nebo jiné aglomeraci by mělo nedozírné následky.
Důvody proč nebýt lhostejní k tomu co se děje v severní Africe, v této době v Mali, podle mého názoru existují a je chybou, že nedovedeme definovat národní zájem a otevřeně zdůvodnit, proč chceme vyslat vojáky do Mali a odvoláváme se jen na jakési spojenecké závazky. Stejně tak, jak jsme to dělali v případě vyslání našich vojáků do Afghánistánu. Veřejnost pak nezná skutečné důvody pro řadu politických rozhodnutí. Jen výjimečně se ozvou hlasy upozorňující na nebezpečnost trendů v tomto regionu, jak se zmínili bezpečnostní experti Miloš Balabán nebo Jan Eichler. Z tohoto důvodu by měla být otevřenější i politická reprezentace.
