Před nedávnem vzrušila českou veřejnost zpráva o možnosti obnovení odvodů do AČR. Je zřejmé, že zpráva, která byla iniciována nevinným článkem v A-reportu, zastihla jak rezort MO, tak bohužel i politiky značně nepřipravené. A to do té míry, že neznali z velké většiny jinou odpověď než „hloupost, nesmysl“ a podobně. Přitom už dávno měli na toto téma vést diskusi anebo mít v základních rysech jasno již na počátku práce na Bílé knize o obraně.
Jakákoli transformace profesionální armády vedená s cílem ji z různých důvodů výrazně zmenšit a omezit jen na několik klíčových schopností, přináší mnohem větší potřebu najít rychlé a účinné řešení jak omezené armádní kapacity rozšířit. Úplně nesprávný je názor: máme profesionální armádu a proto není důvod mluvit o odvodech. Jenomže problém není v tom, zda bude armáda schopna vyslat několik stovek vojáků do mise v zahraničí, ale jak bude schopna armáda reagovat na situaci ve vyšších stupních ohrožení státu a jak bude schopna vyčlenit odpovídající množství vojáků-bojovníků připravených k činnosti přímo „na bojišti“.
Mluví li ministr obrany ve sdělovacích prostředcích o možnosti redukce armády na 16/6 (16000 vojáků/6000občanských zaměstnanců), je nutné s chladnou hlavou spočítat, kolik je to vlastně lidí, kteří mohou být použiti. Od tohoto počtu je nutné odečíst, při vší úctě, vyšší velitelský sbor pracující na vyšších štábech a nezbytné množství vojáků v zabezpečovacích útvarech zajišťujících chod těchto velitelství. Nelze vyslat pro „boj s povodněmi“ piloty a vojáky pracující na leteckých základnách (možná že jen malou část) nebo lékaře.
Řada vojáků pracuje v nepřetržitých směnách, o nichž nemají mnozí lidé ani představu a existují také funkce v zahraničí, kde naši vojáci plní své povinnosti. Často neuvážená diskuse o pyramidě hodností a funkcí již v minulosti vyhnala z armády schopné důstojníky především vyšších hodností. S tím také odešlo obrovské penzum moderně nazývané „know how“. A průměrně vzdělaný ekonom dovede spočítat, kolik se utratilo peněz na jejich vzdělávání a které nyní bude nutné investovat znova. Jednoduše odpovědět, že konečně vytvoříme pyramidu, a tím zvýšíme počet vojáků v jednotkách, nebude funkční i proto, že se snižuje celkový počet vojáků ve strukturách.
Dnešní zákony a strategické dokumenty přímo požadují, aby se opatření k obraně republiky připravovala s předstihem, například zákon č.222/1999 Sb. "O zajišťování obrany České republiky“.
Armáda má v tomto období jen omezené možnosti. Pro potřebu rychlého doplnění povoláním záloh má k dispozici bývalé vojáky z povolání a aktivní zálohy. Zákon č. 585/2004 Sb., „branný zákon“ mluví o tom, kdy jsou odvody prováděny (mimo jiné neříká, že jindy se nesmí odvádět) a zároveň upřesňuje, za jakých podmínek může být služba v armádě odmítnuta. Už v tom, že při krizových opatřeních armáda povolává jen bývalé vojáky z povolání (kteří třeba sloužili jen velmi omezenou dobu) nebo aktivní zálohy, je nespravedlnost zvýhodňující ty, kteří ještě odvedeni nebyli.
Armádní plánovači pravděpodobně vidí narůstající problém v několika rovinách. Tou první je snižování počtu vojáků v záloze. Nejenom že stárnou a postupně jsou vyřazováni z armádní evidence, ale také protože ve vyšším věku ztrácí řada z nich zdravotní způsobilost. Druhá je dána tím, že profesionální armáda je čím dál tím menší a tedy „neprodukuje“ tolik záložáků, kolik se předpokládalo. Protože reforma z roku 2002 nevěnovala pozornost kvalitnímu kariérnímu řádu pohyb na funkcích v armádě je nerovnoměrný s výraznou tendencí setrvávat v armádě i na poměrně nízkých funkcích a tedy opět snížení počtu vojáků, kteří by za normálních okolností byli již na vyšší pozici anebo několik let v záloze (čímž by se rozšiřovala základna povolatelných při narůstající krizi). Tento jev se prohloubí v příštím období, kdy se začne uplatňovat důchodová reforma a vojáci začnou odcházet do zálohy až ve mnohem vyšším věku než je tomu dnes. Třetím problémem je to, že nepokračoval rozvoj konceptu aktivních záloh, k čemuž se vrací až současná garnitura vedení rezortu MO. Jenom něco málo přes jeden tisíc záložáků je pro armádu málo.
Pokud by ve stále složitějším bezpečnostním prostředí, krizi jakéhokoli původu mělo být zmobilizováno a do armády zařazeno větší množství lidí, hrozí zejména počáteční období velkou improvizací. Podle zákona č. 585/2004 SB., „branný zákon“ by byly odvody zahájeny až po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. V této době již zpravidla přechází státní správa na jiný způsob řízení a i vlivem narůstající krizové situace by nutně docházelo k narušení její činnosti. Tedy vlastní povolání k odvodu by bylo pravděpodobně ovlivněno velkou absencí nezastižených povolávaných.
Při současném dnešním zdravotním stavu mladé mužské populace se dá předpokládat, že i poměrně velký počet povolaných by nebyl ze zdravotních důvodů odveden, i když platí mírnější normy. V neposlední řadě má každý povolanec právo odepřít službu v armádě z důvodů svého svědomí nebo náboženského vyznání. Česká poměrně pacifisticky zaměřená společnost by velmi pravděpodobně „vygenerovala“ poměrně hodně takových jedinců. Určitá část z nich pracuje ve státní správě, firmách nebo provozech, ze kterých se do armády neodvádí. Ale ani o těchto lidech nemá armáda přesné informace.
Pokud by bylo nutné jednat rychle, bez časové zálohy (a to velmi pravděpodobně), následky by byly nepříznivě ovlivněny tímto počátečním stavem, nástup do základního výcviku by se opožďoval, jednotky a útvary by začínaly své nasazení v nedoplněném stavu a nestmelené. To by nutně přinášelo nízkou efektivnost, možná i velké procento ztrát na lidských životech a materiálu.
Uvažování vojenských expertů je založena na úmyslu vyhnout se tomuto období a odvody posunout před dnes zákonem stanovený termín. Nic jiného než provést administrativní úkon, což snad pro mladou mužskou generaci není žádná velká oběť, tím spíš, že by se jednalo jen o několik hodin mezi odjezdem u domova a návratem zpět.
Jenomže nikdo z odsuzujících politiků se před svojí zdrcující odpovědí nezeptal, proč se tímto problémem armáda zaobírá. V očích některých poslanců se dokonce zračil strach, že by mohli být také povoláni. Tito politici ovšem ve svém důsledku již dnes vytváří potenciálně složitou situaci tím, že se vyhýbají práci na přípravě společnosti na dobu, kdy to bude nejvíce potřebovat a zároveň převzít odpovědnost za nepopulární rozhodnutí. Současný překotný vývoj v severní Africe, evidentně nepříznivý vývoj ve vztazích mezi Tureckem a Izraelem a zřejmě i neúspěch v Afghánistánu by měl být zdrojem značných obav nejenom u našich odpovědnějších spojenců, ale i u nás .
